PIM - pražský maraton 2016 - Prague wolksvagen marathon 2016

 

 

Myslím si, že je a bude hodně lidí v mé pozici. Tedy v pozici nadšence, který se chystá na svůj první maraton a neví co ho čeká. Samozřejmě ve světe internetu lze spoustu věcí dohledat, ale nikde nenajdete co se děje těsně před startem a behem v závodu. V tomto krátkém článku se Vám to pokusím přiblížit a popsat. 

Nyní je jeden den po úspěšném dokončení Pražského maratonu 2016 a mam zážitků, pocitů a dojmů plnou hlavu.

 

Pokud někdo chce uběhnou maraton, zvládne to. Myslím si to. Jde jen o to jak moc dlouho chce být po pmaratonu mimo provoz a jak rychle ho chce zaběhnout. Můj maratonský cíl byl maraton zvládnout pod 4 hodiny bežeckého času. Chápu, že pro spoustu běžců je to čas v podstatě o ničem a jejich cíle se mohou pohybovat pod 3 hodiny. O to ale vůbec nejde. Člověk, který je ve své podstatě neběžec svádí celý závod sám se sebou. A ten boj probíhá už v přípravě na maraton. 

Od září, kdy ve mně definitivně dozrála myšlenka na uběhnutí maratonu, jsem postupně nabíhal kilometry. jak vidíte, nejsou to nějaké "megaobjemy".
V lednu jsem si sice stáhnul z internet rozpis tréninků na přípravu na maraton, ale už po týdnu mi bylo jasné, že z něj bude pěkná ozdoba na zdi a chlouba pro návštěvy. To na mém odhodlání nic nezmněnilo a kilometry se postupně připočítávali do celkových odběhnutých kilometrů. Běhal jsem tak, jak jsem to cítil a snažil se naslouchat svému tělu a nezranit se. Občas jsem do tréninků zařadil běhání kopců a celkem třikrát jsem si dal od nového roku 33 km. Abych věděl co mě tak přibližně čeká.

Můj trenink se skládal i z běhů po lese, což se mi osvědčilo jako prevence proti zranění, kdy člověk neposiluje při běhu jedny a ty samé svaly a šlachy, ale také okolní tkáně.

Od nového roku jsem změnil lehce stravu. Pečivo jsem jedl velmi zřídka, jinak jsem se ale neomezoval. Občasné pivní dýchánky mi určitě zkrátit čas na maratonu nepomohli, zato na mě vždy zafungovalo "černé svědomí" a to víc jsem se do toho potom položil a km navyšoval. 

Doporučuji si vyskoušet stravu na dlouhé běhy, tj. od 2 hodin déle. Také doporučuji užívat BCAA aminokyseliny. Výrazně mi pomohli s regenerací a také během zábodu samotného.

 

Týden před maratonem už se mi začali zdát sny o proběhnutí cílem a následné diskvalifikaci, protože jsem si trať zkrátil :D. Dle informací, většina běžců bilancuje, jestli udělali v přípravě vše co měli. Jestli to zvládnou, jestli to bude bolet a hlavně jestli narazí na maratonskou zeď. Přečetl jsem hromadu článků, podíval se na spousty videí na youtube. Něco mi pomohlo, něco mě uvrhlo do stavu bezmoci. A to především videa s elitními běžci, jak kolabují jeden kilometr před cílem. Já ale věděl, že do 35km přežiji a pak se děj vůle boží.

 

START!!!!

Člověk najednou stojí na startu - rozumněj koridor "k". Takže po výstřelu trvalo 11minut do protnutí startovní čáry a momentu, kdy se začíná počítat čas běhu. Čekání uteklo velmi rychle. Bylo to pestrá přehlídka lidí všech typů postavl, vzhledů, krojů, dresů a převleků. Najednou se dlouhá řada běžců začala dávat do pohybu a za zvuku Smetanovi Vltavy jsme se všichni rozbíhali vstříc očekávanému utrpení a očekávaných obav z toho co mne čeká. 

Přemýšlení o všem trvalo jen do doby, než jsem překročil startovní čáru. Po té, už mě zajímalo jen tempo, tep, povrch a cesta kam, že to mám běžet.

Dojem z prvních kilometrů zkazil snad jen nějaký blbeček na skatu, který málem srazil běžce přede mnou. Trvalo to ale jen krátce a já už zas přemýšlel nad tím co mě čeká.

 

 

Na prvních deseti kilometrech jsem se musel hodně krotit abych neběžel nějaké nesmyslné tempo v podobě 4:40 - 5:10. Moje celkové tempo bylo naplánováno na 5:40, tedy na čas pod čtyři hodiny. Pravda, prvních pět kilometrů jsem běžel pomaleji kvůli tlačenici, kde v podstatě není možnost se dostat před pomalejšího člověka před vámi. Pokud tedy nemáte dar lidi přeskakovat, musí te se s tím smířit. Mezi pátým a desátým kilometrem jsem ztracený čas dohnal na plánované tempo a snažil se ho držet. 

V podstatě ale platilo, že jakmile běžci zaběhli v centru do uzké uličky tak nastala tlačenice.

Moji strategii ovšem nesdíleli všichni. Bylo spoustu bežců co to odpálili a brzo byli zchváceni svým vlastní neposlušným "já".

 

Tabulka času na km:

  

 

Na 16. kilometru jsem odmítl podporu kamarádky s gelem a BCAAčkem. Citil jsem se skvěle.... ne to kecám, spíš jen dobře. A mé rozhodnutí, že si to vezmu na 32. kilometru, bylo správné. Potkal jsem cestou vodiče Miloše Škorpila s vlaječkou 3:59 a můj mozek nechápavě přemýšlel, kde se tam ten člověk sakra vzal, když mám tempo rychlejší než na čas 3:59. Víte, během závodu jsem pociťoval, že můj mozek je odkrvený ba dokonce tupý. Nedošlo mi že vybíhal asi o 7 minut dříve než já. Byl tedy ve frontě na start blíže ke startu než já. 

No nic pomyslel jsem si, už jsem ho dohnal tak už se vodiče Miloše budu držet a je to doma. Tomu se teď musím smát ...... viz další odstavec.

 

Nicméně energie na pořízení fotodokumentace a postnutí na Fb se ale našla :-))

 

 

 

Energii do žil mi přidala i kamarádka, která běžela poslední díl štafety a i když během našeho vteřinového rozhovoru jsme si řekli jen čááááu. Vyměnili jsem si spoustu dojmů a pocitů.

 

Rozhodně byl skvělý nápad na každé občerstvovačce se napít, polít hlavu vodou a běžet dál. Všechny občerstvovačky od pátého kilometru jsem se chviličku prošel (skvělá rada kamaráda na posledním tréninku na 33. kilometru). Doporučuji. Spěch se nevyplácí :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kilometry sice neubíhali a já měl v hlavě jedno. KDY TO PŘIJDE! Maratonské zdi jsem se bál jako čert kříže, protože 34 km jsem v nohách na jednou ještě neměl. Bohužel, někteří to štěstí neměli. Drsnou tvář maratonské zdi jsem viděl v plné síle, kdy pána asi 150 metrů přede mnou, jako by vypnula tlačítkem. Pán se poroučel drsně k zemi, kde mu hned pomohli fanoušci a záchranáři. Jeho výraz si dlouho budu pamatovat. Zavřené oči, jazyk venku, nohy nahoru a nevěděl o světě. Takto jsem po cestě viděl čtyři. Všechny od 34km a dále.

Co jsem četl, tak to může mít několik příčin. Pokud nebudu počítat vedro a oblohu bez mráčku, lidi buď nebyli připravení, zavařili se vysokým tempem na začátku, dehydratací, nebo si to oboje nakombinovali s brufenama apod. A tím přišli o možnost nechat své tělo promluvit o tom, že už prostě je na konci cesty.

 

Když jsem míjel 38. kilometr začalo mi docházet, že do cíle zbývají jen čtyři kilometry. Mozek se mi najednou rozdělil na dva kusy. Jedna polovina už byla v cíli a dojatě se radovala, kdyžto druhá křičela "héééj prober se, to je ještě daleko a jestli to tempo vosolíš nemusíš v tom vedru doběhnout!". Po cestě jsem viděl odpadnout hodně lidí, ale nejvíce na 40. kilometru. Což jsem nechápal. Vždyť už je to do cíle jen dva kilometry. Výrazy těch lidí ale mluvili za vše. Totální vyčerpanost. Přecházeli z běhu do chůze a zase do běhu, do chůze a pak si sedli. Což byl vlastně konec účasti.

Vzhledem k tomu, že jsem startoval skoro na zadních pozicích tak jsem celý závod spíše spoluběžce předbíhal (celkem cca 2000 lidí). Rozhodně by bylo horší startovat na začátku fronty a nechat se celý závod předbíhat. To lze zařídit při registraci nahlášením delšího času jako je 4:15.

 

40 km - To dám!

 

Nebudu lhát, že vidět spoustu lidí jak odpadá mi nasadilo do holavy jen jednu myšlenku. Já to dám a nebude to jinak. Za poslechu hudby, kterou jsem poslouchal až od 33. kilometru, jsem jsem si držel tempo 5:22/km a  to jsem si držel celý kilometr, kdy do mírného kopce jsem z pomalil na 5:34. 

Když se přede mnou objevila cedule UŽ JEN 700 METRŮ DO CÍLE, měl jsem pocit, že jsem si dal nějakou drogu. Nic mě nebolelo, cítil jsem jen adrenalin, a očekáváné štěstí.

 

Cíl - DAL jsem to!

Po zatočení a vběhnutí do Pařížské ulice mě od cíle dělilo asi 200 metrů rovinky. Nevím co se s mým tělem stalo, ale rovinku jsem "jak nafetovanej" do sprintoval. Věděl jsem, že to je v kapse. V cíli jsem viděl čas závodu 4:06 a po odečtení přibližně čekacího času na protnutí startovní čáry jsem tušil, že pod čtyři hodiny jsem to dal. Na výsledek jsem ale čekal. Medaile se mi objevila na krku a já věděl, že to bude na dlouho největši sportovní zážitek, který jsem nejen zažil, ale především si ho užil.

 

 

Všechno, co jsem na pražské maratonu zažil, bylo úžasné (krom omdlévajících běžců). A to od perfektní organizace, skvělé trasy a vlastně vůbec všech pozitivních lidí mezi běžci i diváky, kteří fandili všem! Všichni se navzájem povzbuzovali. Takže díky pořadatelům a všem okolo. Postarali jste se mi o NEj zážitek.

 

Došlo mi, že se člověk podívá dál než jen na své všední já, že dokáže to co chce a lépe se pozná. Že lidi ještě nejsou tak špatní a že za jeden den, lze zažít všechny možné pocity a rozpoložení na které si jen vzpomenete. Dojatost, radost, bolest, obavy, adrenalin a hlavně neskutečnou dávku štěstí a radosti z dosaženého cíle. Také mi došlo, že sportovat se dá i v sedmdesáti letech, před dědečkama maratoncema klobouk dolů.

 

čas 3:56
Průměr. Temp. 5:40
Průměr. Tep. 155
nejrychl. Km: 5:04
Nestoupáno 260m
Spáleno 3900kcal
Max. Tempo 2:54
Max. Rychlost 20,6

Umístění na STARTU 4397 / UMÍSTĚNÍ V CÍLI 2394

 

Pokud někdo váháte zda maraton běžet, neváhejte. Není nad čím přemýšlet. Myslete na následující citát, potrénujte a je jasné že  máte na půl vyhráno:

 

 

 

Tak co? Kdy si to rozdáte vy sami se sebou?